Trochu nedávné historie

Minerální vody stáčené do lahví prodělaly v poslední době celkem zajímavý vývoj.

Dříve bylo jasně dané normou, co je to minerální voda a orientace na trhu byla jednoduchá. Po roce 1990 se na trhu poprvé objevily balené vody, které se velice rychle rozšířily. Výrobci minerálních vod samozřejmě také začali zvyšovat a rozšiřovat nabídku. Tak se tyto produkty (i když jsou každý jiný) dostaly do konkurence. Zvyšovat neomezeně produkci minerálních vod vzhledem k limitaci zdrojů ale není možné. Řada minerálek tak užíváním nových zdrojů postupně snižovala svoji mineralizaci. Souběžně se dostávaly ke spotřebitelům informace, že vysoká mineralizace je na škodu, a tedy že méně mineralizované minerálky jsou vlastně zdravější. To je v podstatě pravda, ale platí to pro běžnou pitnou vodu. Tímto vývojem se vlastně setřel rozdíl mezi minerálkou a pitnou vodou.

Snižování mineralizace ale časem narazilo na hranici normy pro minerální vody. A tak se v roce 2001 objevil nový zákon o minerálních vodách, který již nemá stanovenu hranici mineralizace a prakticky umožňuje prohlásit jakoukoliv pramenitou vodu za minerální.  Situace se pro běžného spotřebitele stala zcela nepřehledná.

Tím se ale na trhu opět uvolnilo místo pro opravdové minerální vody a tak někteří výrobci (zhruba od roku 2017) znovu začali dodávat původní minerálky s vysokou mineralizací, ovšem nyní jako jakési exkluzivní zboží (i cenově). V současnosti jsou tedy hlavní minerální prameny znovu dostupné v původní kvalitě, jen je situace méně přehledná a je třeba si vybírat a vědět, že ne každá "minerální voda" je skutečná minerálka.

Výjimkami, která neprošly tímto procesem jsou jen Bílinská kyselka a Vincentka. A také Šaratice a Zaječická hořká, které vzhledem ke svému složení nikdy nemohly suplovat pitnou vodu...